Proč vlastně věci odkládáme, děláme všechno okolo, jenom ne to, co doopravdy chceme, po čem touží naše srdce? Ale raději se zaobíráme tím, co by ostatní potřebovali, jak jim ještě víc můžeme pomoc, co pro ně můžeme udělat. A pořád, pořád doufáme, že díky tomu, že ostatní kolem nás budou šťastní, tak pak budeme šťastní někdy i my. A ono se to pořád neděje a jsme víc a víc frustrovaní, naštvaní už pak i sami na sebe, že to prostě nezvládáme, že pořád jenom tady děláme něco jinýho, než chceme. Protože to uvnitř cítíme, my to prostě cítíme, a to je právě to, že nám to pak už nedá. To je přesně téma, které teď i prochází našimi Sedmi kroky k síle tvé citlivosti, my už se blížíme ke konci a nádherně se tam otevírají právě i tato témata. A toho dovolit si být skutečně vidět, slyšet, s tím, co já doopravdy nesu, co já doopravdy chci, co cítím. A není to, že všichni musíme teď začít natáčet videa a sdílet to veřejně. Stačí, že tím začnu doma, v práci, se svými blízkými. Že si dovolím si říct, já teď potřebuju čas pro sebe. Já teď potřebuju ti tohleto říct. Já teď potřebuju to a to. To je opravdu na každém z vás a vy to víte, co to je. To je ten vnitřní průvodce ve vás, který vám to krásně řekne, ukáže a on to dělá, akorát tím, že se právě rozptylujeme všema těma věcma okolo, co se přece musí udělat a je to nezbytný a má se to dělat. Tak nám potom už prostě nezbývá čas na to, co mi ale doopravdy chceme žít, tvořit, proč jsme doopravdy tady. A on by tam ten čas byl, každý ho máme úplně stejně, jde jen o to, čemu dám prioritu, jasně nastavených hranicích a i disciplíně. Na začátku, když měním své zažité návyky, je potřeba i disciplína a odvaha, uvolnit, přijmout, dovolit si cítit ty strachy, které tam mám. Jasně, i já mám pořád spoustu strachů, ale už mi nebrání v tom jít dál, pořád krok za krokem, každý den, jenom tak můžeme vystoupit z té setrvačnosti, návykovosti. Z toho, co máme zaběhlé celý život a rodově a takhle se to vždycky dělalo a tohle a tamto, takže já z toho vystoupit nemůžu. Ale můžu, každý může, když se rozhodne a přestane ty věci odkládat, začne je dělat teď, v tuhle chvíli. Co mně třeba hodně pomáhá, ve chvíli když přijde to pozvání, ten impuls, tak jdu a s někým to posdílím., nebo vytvořím událost, když pro to mám příležitost a nebo natočím to video, prostě vezmu mobil a natočím k tomu video, natočím ho stejně jako teď, prostě bez nějakého přemýšlení. Je tam dobré světlo? No moc není, protože mi svítí do zad. Ale i tak ho natočím, to udělám, přišlo pozvání, impuls. Podle toho, jestli jsme projektor, generátor – každý potřebuje něco jiného. Přišlo to, tak to udělám, protože každý jeden krok, který uděláme skutečně ze svého srdce, že to tak prostě cítím, a zároveň za to přebírám plnou zodpovědnost, tak se počítá. Ten vám totiž pak ukáže tu další cestu, ono to není, že uvidíte na 50 kroků dopředu, je to jeden krok, který se teď ukázal, takže já jdu, udělám ho a pak se uvidí. Stejně jako já Sílu citlivosti, já to neměla připravený, já ty videa natáčím prostě ten den, dneska budu natáčet k sedmému dni a takhle se to tvoří, i díky tomu, co ta skupina sdílí, na co se ptají, tak se to prostě takhle společně tvoří a příště to už zase bude jiný, i když ta videa základní zůstanou, tak to, co já tam potom dávám k tomu, ty svoje zkušenosti, odpovědi na otázky, tak to zase bude jiné podle té skupiny. A to na tom miluju, protože pak prostě můžeme jakoby to třeba i nazvat stejně, ale bude to zase úplně jiný a i během toho mi přišla další inspirace na výzvu Dovol si být vidět a slyšet ve své přirozenosti, opravdovosti. Pětidenní výzva, rychlá. Prostě nebudeme se tím zabývat měsíce, pojďme do toho teď a uvidíme, co to zase přinese. Podle mě už to mám naplánované od příštího pátku, takže vytvořím událost a budu ráda, když se přidáte. Pak tam máme webinář naplánovaný s Joskou, to taky přišlo. Vysoká citlivost a partnerské vztahy příští čtvrtek, podle mě, taky vytvořím událost, ale ve chvíli, kdy ten impuls opravdu přijde, tak já ho vezmu a dám to ven. Mluvím o tom, protože jinak, když čekám na to až bude ten nejlepší čas, až budu v klidu, až budu bez dětí a tohle, tak se taky nemusím nikdy dočkat, a to je právě i takovéto skryté podhoubí toho odkládání. My si to vlastně děláme sami, prostě je to tak. Jsou to sabotéři vnitřní, kteří tam jsou a máme je všichni, ale ve chvíli, kdy já to takhle dám ven, já si totiž na sebe ráda dávám takový bič, s tím, že přesně dám to ven a když se ještě někdo přihlásí, tak už je potřeba to udělat. A tohle mě vlastně nejvíc, nejrychleji posouvá. Mě to teda obrovsky i baví, to zkoumat, hrát si s tím. Protože proto jsme tady. Takže přestaňte odkládat, pojďte následovat ten první impuls, to pozvání, které vám dneska přijde, pojďte tvořit, pojďte žít, proto jsme tady. Krásný den.